Navštívila jsem Himálajský Ladakh a jen letmo Dilí. Hlavní město Ladakhu Leh se nachází v údolí řeky Indus mezi Ladackým a Zanskarským hřbetem (obě pohoří mají nejvyšší vrcholy přes 6000 m vysoké) v nadmořské výšce okolo 3256 m. Po příletu z České republiky, kdy cesta trvá necelý den, je to obrovská změna – vzduch je neuvěřitelně čistý, voňavý, ale taky suchý, ostrý a bodavý, i když je v létě teplo. Brzy se objeví bolest hlavy, přetrvávající několik dnů, při každém nadechnutí zabolí celý hrudník, srdce nabralo zběsilou rychlost a nechce se zpomalit ani při odpočinku. Nohy ztěžkly a nechtějí jít rychlejším krokem, kdepak se vydat někam do kopce… V noci téměř nespím, protože mi natekly sliznice a celou dobu se dusím. Brzy se přidá suchý kašel, který pak nechce zmizet celý měsíc. Po třech dnech přijde konečně úleva a další den pokračujeme celodenní cestou do vesnice Mulbekh. Stáhnutý žaludek a malá chuť k jídlu však v této výšce už zůstane na celý pobyt.

Přílet z Dilí do Lehu bere dech – v moři Himálajských vrcholků, kam oko dohlédne, letadla přistávají na malém „plácku“ mezi horami – malém armádním letišti. Při zpáteční cestě pozorujeme, jak letadla startují a skoro to vypadá, že se nestihnout vznést, okolní štíty mají i přes 5500 m.

Stará část města Leh:

18. července 2012 přijíždí do Lehu Dalajláma. Zástupy lidí na něj čekají několik hodin na ostrém slunci u hlavní silnice od letiště. Jsme tu také. Nejprve přijíždějí slavnostní vozy a konečně i Dalajláma. 

Ležská obyvatelka:

Z Lehu jsou dostupné krátké výlety s cestovními kancelářemi do blízkého okolí, např. k jezeru Pangong, kam jsme se vypravili.  Jezero je obrovské do délky – 134 km, jeho větší část leží v Tibetu. Cesta z Lehu k jezeru vede přes sedlo Chang La, které je třetím nejvyšším průsmykem na světě. Nadmořská výška je 5360 m a po vystoupení z taxíku na krátkou přestávku se nám tak motá hlava, že není téměř možné udělat rovný stabilní krok. Vzduch je řídký, studený a řeže v krku.  Můžeme si tu po několikahodinové cestě dát na osvěžení v maličkém bistru pálivou nudlovou polévku. Zasněžené vrcholky jsou na dosah ruky, ale jsme rádi, že si zase můžeme sednout a pokračovat v cestě ostrými zatáčkami po kamenité cestě. 

Celá cesta trvá asi 6 hodin, samé serpentiny, před každou zatáčkou řidič zatroubí, aby dal o sobě vědět – cesta rozhodně není zbytečně široká a strmé svahy dolů často začínají rozdrolenými okraji silnice, navíc tady jezdí hodně nákladních aut. Jezero je ve výšce 4250 m. Má svoji typickou, sytou tyrkysovou barvu s načervenalými tóny.

Cestou k jezeru jsme potkali stádo Jaků – tady je o nich několik základních informací:

Jak divoký (Bos mutus) je jedním ze zástupců pravých turů. Ze smyslových orgánů se spoléhá především na velmi dobře vyvinutý čich, naopak zrak je jeho slabou stránkou. Domestikovanou formou divokého jaka je jak domácí (Bos grunniens). Jedná se o mohutné zvíře žijící ve skupině, samec dorůstá přes 2 metry kohoutkové výšky a dosahuje hmotnosti kolem jedné tuny. Samice je ani ne poloviční. Jak se vyznačuje mimořádně dlouhým trupem. Hrudník je tvořen čtrnácti páry žeber (namísto obvyklých třinácti). Hlava je ozdobena mohutnými rohy, které jsou až metr dlouhé a u kořene mohou mít obvod až 50 cm. Srst je hnědočerná až černá, hustá, vlnitá a ve spodní části a končetinách prodloužená, splývající do výrazné hřívy.

Jakové jsou velice plachá zvířata, která žijí v Asii obvykle ve skupině o počtu 10 až 30 zvířat. Obývají bezlesé vrchoviny, kopce, náhorní plošiny a hory v nadmořské výšce 3200 m až 5400 m.

Jakové jsou chováni především pro mléko, srst a jako tažné zvíře. Jejich sušený trus je v Tibetu důležitým palivem a často také jediným dostupným otopem v této krajině. Jakové transportují zboží přes hory a jsou užíváni i při trekových výpravách. Z jačího mléka se vyrábí sýr a jačí máslo se přidává do čaje, který se v této oblasti pije ve velkém množství. Je také používáno do lamp a vyrábí se z něj malé sošky při náboženských obřadech.

A tady je směs zážitků z Dilí, návštěvy kláštera Thikse, Hemisu, z cesty mezi Lehem a Mulbekhem, a festivalu na oslavu Dalajlámových narozenin.

Na snímcích jsou často zachyceny čhorteny neboli sanskrtským názvem stúpy – bývají hodně u klášterů i ve vesnicích, ale také v krajině i v horách. Co to přesně je a jaký je jejich význam a historie vzniku? Čhorten – tibetská schránka na obětiny, je symbol Tibetu a tibetského buddhismu. Je to většinou bílá stavba dole tvaru kostky, na které je kulatá část a nahoře kužel poskládaný ze třinácti disků, slunečník, měsíc, slunce a vrcholová špička. Původ pochází z předbuddhistické Indie v době, kdy se nad schránkami, do kterých se ukládal popel mrtvých, vršily hromady kamení nebo cihel. Podle některých badatelů mohly být předchůdci stúpy také oltáře na pohřební hranici. Se vznikem a rozvojem buddhismu v Indii stúpě přibývaly další náboženské významy a začal se měnit i její tvar z neurčité hromady kamení na určité „typizované“ tvary. Podle některých pramenů byly po smrti Buddhy Šákjamuniho jeho ostatky spáleny a rozděleny na osm dílů, nad kterými bylo postaveno osm původních buddhistických stúp. Dvacet let po Buddhově smrti byly tyto ostatky shromážděny do jediné v Rádžagrze, tam spočívaly asi 250 let a v polovině 3. stol. př. n. l. za vlády krále Ašóky byla otevřena i tato stúpa a Buddhovy ostatky byly rozděleny na 84 tisíc částí, rozneseny po celé Indii a nad nimi postaveno 84 tisíc stúp. Později se stavěly stúpy i nad ostatky jeho nejbližších žáků a dalších významných učenců.

Pro dnešní Tibeťany je stúpa hlavně symbolem Buddhovy mysli, tj. mysli, která je charakterizovaná dvěma základními duchovními “kvalitami” – moudrostí a soucítěním, místem vhodným k meditaci. Nejčastěji se lze setkat s tzv. osmi čhorteny velkého vozidla (tj. mahájány), které jsou v Tibetu nejpopulárnější a nejrozšířenější. Osm čhortenů velkého vozidla představuje osm významných událostí v životě Buddhy Šákjamuniho (narození, probuzení, roztočení kola učení, poražení nevěřících, sestup z nebes, urovnání rozkolu v mnišské komunitě, prodloužení života a smrt) a jsou svázány s osmi nejvýznamnějšími poutními místy buddhistů. Tibeťané také často spojují čhorten s fyzickou podobou Buddhy Šákjamuniho. Jednotlivé části čhortenu jsou ztotožněny s určitou částí Buddhova těla: čtyři stupně nad trůnem představují nohy, kupole trup, krk představuje lotos podepírající slunečníky, třináct disků obličej a uzel Buddhových vlasů je slunce, měsíc a špička. Jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších významů čhortenu je i symbolika pěti prvků, ze kterých se podle Tibeťanů skládá svět. Každý z prvků je reprezentovaný jiným geometrickým tvarem, ze kterých se čhorten skládá. Spodní čtverec (kostka) představuje zemi, nad ní je kruh (koule) představující vodu, následuje lichoběžník (kužel) symbolizující oheň, dále následuje vítr (slunečník, měsíc a slunce) a úplně nahoře je špička představující éter (prostor). Pokud se čhorten spojuje s “vrstvami světa”, pak první tři vrstvy jsou totožné s prvky (země, voda, oheň), vítr je nahrazen mraky a éter oblohou.

Na stúpách, ale i kopcích, kolem domů a dalších, větrných místech bývají rozvěšeny modlitební praporky. Skládají se z pěti základních barev: modrá, bílá, červená, zelená a žlutá (nebe, oblaka, oheň, voda a Země). Na praporcích mohou být mantry a obrázky a mají také různé funkce (např. praporek vítězství, praporek plnící přání, praporek pro zdraví a dlouhý život). K pověšení praporků se musí vybrat správný den, jinak hrozí jejich negativní funkce. Vhodné dny jsou neděle, pondělí, středa, čtvrtek a pátek, ten je nejlepší.