…“to make Spring Dales Public School one of the finest so our children can receive quality education right at their doorstep without facing emotional separation from their parents and their village.”
Tsewang Norboo
(…“udělat Spring Dales Public School jednou z nejlepších, aby naše děti mohly dostat kvalitní vzdělání přímo na prahu svých domovů a nemusely čelit citovému odloučení od svých rodičů a své vesnice.“)
Škola Spring Dales Public School je postavena v malé vesničce Mulbekh (asi 1300 obyvatel), v severní Indii, v řídce osídlené oblasti Ladakh, stát Jammu & Kashmir. Byla založena v roce 1992 s cílem poskytovat dětem z blízkého okolí kvalitní vzdělání, které je v oblasti jinak nedostupné. Řada dětí proto opouští domovy a jede za vzděláním do větších měst, daleko od svých blízkých. Ztrácejí tak nejen kontakt nejcennější – s rodiči, s příbuznými a kamarády, se svojí rodnou vesnicí, ale i se svými tradicemi a kořeny své kultury, jakým je například místní jazyk Bhoti.
Mulbekh leží v Himálajském pohoří v nadmořské výšce 3500 m. Místní lidé se živí převážně zemědělstvím a pastevectvím. Žijí velmi skromný a poklidný život. Protože oblast patří mezi horské pouště, osídlení lze nalézt hlavně v údolích kolem řek. Přes zimní měsíce bývá vesnice díky neproniknutelným sněhovým závějím na několik měsíců odtržena od okolního světa. Teplota v zimě zde dosahuje někdy až -40 st. C. V tuhé zimě je přerušena i výuka ve škole.
…“The school was established with a vision that it will provide students with education to make them have bright head, kind heart and skillful hands; to make them true human beings.„…
(…“Škola byla založena s vizí, že poskytne studentům současně se vzděláním schopnost mít jasnou hlavu, laskavé srdce a šikovné ruce – z každého udělá opravdového člověka.“…)
Kvalitní vzdělání společně s výchovou v duchu tradičních hodnot je nadějí pro současnou i další generace, jak udržet unikátní historii oblasti, tradiční zvyklosti a tibetskou kulturu, která je zde zachována také díky emigrantům z Tibetu, i přes stále více pronikající pokrok civilizace a rozvoj turismu, přinášející jak prvky konzumní společnosti tak další politické a náboženské vlivy.
Do Mulbekhu jezdí s Hnutím Brontosaurus pravidelně od roku 2008 skupina dobrovolníků na pomoc škole v jejím rozvoji, ať už při stavbě nového internátu, nebo učit po krátký čas děti zábavnou formou vybrané předměty. Děti vítají nově příchozí učitele s radostí a nadšením, z minulých let už vědí, že to bude 14 dní naplněných hraním, pokusy, zábavou a aktivní tvorbou, při které zapomenou, že se učí ve škole. V polovině pobytu jedou všechny děti se všemi učiteli, personálem a dobrovolníky na víkendový piknik, spojený s výletem na posvátné místo Fokar Zong. Škola začíná každý den v 10 hodin společnou modlitbou. Většina výuky probíhá venku. Děti sedí na kobercích a mají k dispozici malé dřevěné bedýnky coby lavice. Slunce peče a pálí, všichni rychle zjistíme, že bez brýlí, pokrývky hlavy, dlouhých rukávů a slunečního krému se nedá přežít bez úhony. Během našeho pobytu neprší a všude je sucho, hodně se práší a přidá-li se k tomu vítr, na plechové střeše Assembly hall drobný prach bubnuje jako drobný déšť.
Díky projektu ekologického solárně vytápěného internátu, který se zde staví ve spolupráci s místní komunitou, bude brzy možné ubytovat děti z okolních vesnic, které by jinak do školy každý den putovaly pěšky třeba i více jak hodinu, nebo děti, které ze vzdálenějších míst jezdily za vzděláním do větších měst. Zůstanou tak o víkendech v kontaktu se svými rodinami. Stavba probíhá ve svahu pod původními školními budovami. Na stavbu školy přispívá finančně také 14. Dalajláma. V roce 2012 přijal ve městě Leh skupinu dobrovolníků na audienci.
Dobrovolníci během červencového pobytu učí 14 dní ve škole a potom se většinou vydají cestovat. Během svého dobrovolnického působení se mohou ubytovat v některé z rodin vyučovaných dětí a obohatit tak svoje zážitky o autentickou zkušenost, jak se tady žije. Většina z nich nejsou povoláním učitelé a tak se na svůj pobyt důkladně a pečlivě připravovali ještě doma. Vidět potom hemžící se roj maličkých snědých dětí s černýma jiskřivýma očima, černými vlasy, na hlavách světle modré kšiltovky, karmínové svetříky a povinné kravaty na kostičkovaných košilích – jak se tato pestrost odráží na pozadí Himálajských skal protějšího svahu…. po návratu domů potom ještě dlouho vzpomínají s touhou vrátit se na toto místo příští rok. Volné večery pak někdy končí u kytary a společného zpěvu, povídáním o nových zkušenostech a plánováním dalších dnů.
Spíme na zemi ve školních místnostech – jsem ve třídě určené pro školku, hned vedle ředitelny, kromě koberce a jedné zamčené skříně tu není nic. Vlastně ano, je – štěnice, jsou potvůrky schované někde nejspíš pod tím kobercem. A blecha se tu objevila a nějaký ten komár. Někdo je poštípaný hodně, někdo skoro vůbec. Spí nás tady celkem devět, více už se nevešlo. Škola nám zajišťuje také stravu – ke snídani většinou placky s džemem, někdy vajíčko nebo zelenina, k obědu je vždy rýže, čočka a zelenina s ostrým kořením Masala, večeře jsou podobné obědu, ale večerní kuchař je velmi kreativní a postupně vyrábí z té trochy dostupných surovin neuvěřitelná díla. Na první pohled jídlo vypadá jednotvárně a zelenina s rýží je opravdu dietní, ale na druhou stranu takové jídlo k místním poměrům patří. Těžká jídla, maso a komplikované pochutiny by tady nebyly stravitelné. Tak jako všechno je zde pomalejší – týká se to i trávení. Samostatnou kapitolou je suchá toaleta pro školu, což je budova na kopci opodál, díky rozmístění oken a větrání z dálky připomíná obličej. Uvnitř je neuvěřitelný zápach, který je způsobený jednak tahem vzduchu zdola nahoru a pak také tím, že malé děti nepoužívají díru v zemi, které se nejspíš bojí, ale za toaletu mají podlahu celé místnosti. Elektřina někdy jde a někdy nejde, na to se nedá spoléhat, zrovna tak jako na internet. Zato vody je tu dostatek. Škola má tři studny, jednu maličkou, nízkou, pro nejmenší děti, které v průběhu dne k ní chodí pít. Voda je ovšem ledová, to nejvíc oceníme ráno, když se chceme probudit J. Ke koupeli to ale není, i když máme mezi sebou statečné, co se myjí přímo u studny, sice u toho někdy výskají. Já patřím k těm zbabělým, co si do kbelíku přilévají vodu ohřátou v kastrolku v kuchyni. I tak je potom spíše vlažná a naskakuje mi husí kůže. Poléváme se ešusem v malé koupelně, která je celkem nová, ale voda v ní ještě neteče. Někteří mají přece jen trochu problém s tím, že je to současně také toaleta a ten kbelík, ze kterého se umýváme je také na polévání záchoda a taky na praní. Ale taky se můžeme radovat, že tu kbelík vůbec je, jinak bychom totiž měli výběr ze dvou možností – nemýt se vůbec, nebo se mýt přímo u studny… Nakonec ale nezapomenutelné zůstane, jaké to je čistit si zuby a ráno se při tom dívat na horský masiv naproti a večer za tmy pozorovat nebe plné hvězd.
Jak se vaří oběd ve školní kuchyni:
