Od školy vyrazíme se skupinkou dětí, které dnes navštívíme. Po cestě jdou s námi a vesele štěbetají. V průběhu odpoledne a večera si nás budou předávat a doprovázet vždy do další rodiny. Procházíme kolem políček s obilím a hráškem, tady si děti natrhají, kolem čortenu a modlitebního mlýnku, se kterým je potřeba zatočit.

Blížíme se k obydlím a holčička nám ukazuje – tady bydlím! Před domem stojí velké zvíře – větší než kráva a taky má huňatější srst, je to dzo, mezistupeň k jakovi, který žije v nejvyšších výškách, pro jeho hustý kožich by mu tady dole v údolí bylo ještě horko. Fotím si dům, ale vzápětí se ukáže, že se mýlím – to není ten dům, kam jdeme, rodina, kterou máme navštívit, bydlí hned vedle – v tom, co jsem v prvním okamžiku považovala za ruinu…

Je tu pár schodů po dřevěném žebříku, plochá střecha, vstup do kuchyně, více není vidět, někde bude pravděpodobně modlitební místnost, ale to je vše. Zvířata rodina nemá, je velmi chudá…

V rodinách jsme zavedeni buď do kuchyně, nebo do místnosti pro hosty. Usadíme se k nízkému stolečku a vzápětí dostáváme sladký kořeněný čaj a sušenky. Povídáme si o škole a o životě rodiny…i v dalších navštívených rodinách bude následovat podobný řád návštěvy – čaj, sušenky, povídání, společné foto.

Přestože zvenku vypadají domy velmi podobně, uvnitř vždy nacházíme něco zajímavého, dovídáme se nové informace o zdejším životě nebo vyslechneme příběh s nádechem pohádkového tajemna. Jakkoliv pro nás může vypadat neuvěřitelně, když tyto příběhy jsou nám vyprávěny s naprostou vážností, je to vlastně úcta k zákonům přírody a respekt k tradičním zvyklostem. Lidé tady žijí v sepětí s přírodou a přizpůsobili se podnebí, které má vegetační dobu tady, ve výšce 3300 m.n m. velmi krátkou.

Život v drsných vysokohorských podmínkách je vidět ve tvářích místních obyvatel. Často se těžko odhaduje věk lidí, kteří mají opálené tváře, zbrázděné hlubokými vráskami, které jsou v zimě vystaveny vysokým mrazům a v létě prudkému, spalujícímu slunci, suchému podnebí a prachu. Jejich tmavé oči jsou však čisté a zářivé a v obličeji se jim zračí mír a klid.

Pobyt zde v nádherných horách, spolu s úsilím, které musíte vložit do každého kroku, přivede nakonec každého na jiné myšlenky. Musíte být připraveni na to, že jste ztratili všechny jistoty, na které jste zvyklí, musíte se umět přizpůsobit tomu, co je a přijmout všechno, co přichází. Silné zážitky, kterými tady projdete, zůstanou s Vámi už po celý život.

Jen na chvíli zavři oči a představ si zasněžené vrcholky velehor. Představ si, že jsi v Himálaji. Cítíš čistý a ostrý vzduch, s každým krokem chytáš dech, slunce venku spaluje a uvnitř domu nic nevidíš, zato cítíš vůně Indie, Ladakhu.

Jména rodin jsou uváděna podle jmen adoptovaných dětí, ale ani jedno ze jmen není příjmení, protože v Ladakhu příjmení nejsou. Často se používá jen malý počet jmen a některá jsou stejná jak pro chlapce, tak pro dívky. V poštovní adrese je nejdůležitější jméno domu, které je jiné, než jména obyvatelů uvnitř.

Chlapec Jigmeth Dorjay, 12 let (chodí do 2. třídy)

Má tři starší bratry, jeden z nich studuje ve vzdáleném městě Lehu a další dva žijí doma. Patří do rodiny, která je nejchudší z těch, co jsme navštívili. Rodiče jsou nezaměstnaní. Vše co rodina vlastní jsou 3 krávy a 5 koz. Dopoledne chodí Jigmeth do školy a odpoledne pomáhá mamince se zvířaty, nosí vodu a pak dělá úkoly. Tatínek chodil do školy, má 8 tříd, maminka do školy nechodila. Dva bratři žijí doma a třetí studuje v Lehu. Dům je sice velký, dvoupatrový, ale takřka nic v něm není. Chudoba je vepsaná ve tvářích těchto lidí a je přítomná na každé prázdné stěně…, cítíme ji, jak se nás svými prsty dotýká a těžko se hledají slova.

Neviditelná ruka mi stahuje krk a nemohu dýchat, tentokrát to však není z nedostatku kyslíku. Je to bezmoc nad viditelnou ztrátou naděje, která se zračí v prázdných očích rodičů. Chlapec začal chodit do školy teprve až ho začal podporovat sponzor z České republiky, jinak by do školy nechodil.

Rodiny většinou žijí bez otců, doma nacházíme vždy maminku s dětmi, někdy babičku, někdy i dědu, jak pospolu hospodaří a vedou domácnost. Otcové vydělávají peníze prací ve vzdálenějších větších městech. Často pracují jako taxikáři nebo řidiči kamionů, někdy také v armádě, pak se vidí s rodinou jen jeden měsíc v roce. Na dotaz, jak často jezdí domů, se dozvídáme, že jednou za měsíc, ale zkusíme-li se zeptat, zda dvakrát do měsíce, také se dozvíme ano, vlastně jakýkoliv dotaz je odsouhlasen. Takže to může být také jednou za půl roku. V kuchyni visí vždy otcova fotografie. Je-li tatínek doma, naši radost ze setkání s kompletní rodinou, která je k vidění málokdy, zkalí pochopení, že to je proto, že nenalezl žádnou práci a rodina tak nemá vůbec žádný příjem. Nemůže si nic koupit, žije v prázdném domě a živoří. Vklad do vzdělání a tím snad lepší budoucnosti dítěte je tak pro ně jedinou nadějí. Soukromá škola dokáže poskytnout kvalitní vzdělání, které je potřebné k nalezení dobré práce. Chudé rodiny však nemají dostatek peněz, aby si mohly dovolit ji platit. Státní školy, které jsou zdarma, zase naopak nemají dobrou úroveň, výsledek docházky do takové školy se rovná v podstatě nulovému pokroku, jako kdyby dítě nikam nechodilo. Učitelů v těchto školách bývá více než žáků a jejich docházka do práce je velmi zřídkavá, přestože plat berou pravidelně. Těchto škol je rozmístěno v oblasti více, než je potřeba a i přes stížnosti místních obyvatel na úroveň výuky se nic nemění. Je to jeden z důvodů, proč řada dětí nenavštěvuje školu vůbec, pokud rodiče nemají peníze na školu soukromou. Děti jsou potom užitečnější doma, když pomáhají s domácími pracemi a při práci na poli.


Chlapec Padma Wangyal, 7 let (chodí do 1. třídy)

Padma je jedináček, je velmi inteligentní a šikovný. Krásně kreslí a skládá z papíru. Je velmi živý a tak si domů zve ke hrám kamaráda, se kterým jsou jako bratři. V domě žije ještě babička, maminka a tatínek.

Rodina bydlí ve zvláštním patrovém domě pod skálou – v domě bývalé královny Mulbekhu – v 19. století byl celý Ladakh samostatné království. Rodiče se zatím nevrátili domů, i když je už 7 hodin večer, vítá nás pouze stará paní (82), která je sama doma s chlapcem, ale už téměř neslyší a musíme na ni křičet. Je to jediná žena, která kdy byla hlavou nějaké vesnice (nazývá se numberder), jinak tuto funkci vykonávají muži. Cokoliv se ve vesnici děje, všichni se za tímto člověkem přijdou poradit. Dneska už tyto funkce zanikají, je jiné uspořádání.

Večer maminka stále není doma, šla do kopců pro zvířata, která se sama nevrátila. Dříve než maminka však přišel tatínek, který nepracuje, ale za to vypadá velmi hrdě, stále vše monitoruje a udílí pokyny. Chová se opravdu královsky, vítá nás obřadně.

V žádném domě nechybí modlitební místnost. Často působí, jako bychom se ocitli v samotném klášteře. Ve starých zdobných malovaných vitrínách, které se v rodině předávaly po staletí, jsou tisícileté posvátné svitky – sutry, soška Buddhy i další malé sošky buddhistických významných osobností, jsou tu také fotografie dalajlamy. V tomto domě je to místnost poměrně velká, vyzdobená, a babička nám ukazuje fotografii, na které je setkání dědečka a dalajlamy. Stará paní si obléká tradiční oblek a předvádí se nám v plné kráse. Dostaneme prostou, ale velmi chutnou večeři a v tom se objeví konečně i maminka – neuvěřitelně půvabná a krásná žena.

Nocujeme na střeše. Čeká nás tady hvězdné nebe, občas přeběhne kočka a než usneme, vidíme z domu jen osvětlenou vnitřní pavlač, dokud rodina také neulehne ke spánku.

Ráno vstaneme a jsme zváni do kuchyně ke snídani. V této rodině nás čeká několik překvapení, která jsme jinde neviděli – chlapec je první dítě, kterému matka podává kapesník a umí smrkat! (první dávku však pokusně hodil rukou z okna). Většina dětí ve škole smrkat neumí a nosí tak po celý den hustou nudli pod nosem (kterou se občas podaří vtáhnout dovnitř, než zase vyjede ven). Potom mu otec pomáhá s oblečením, od maminky dostává krabičku s jídlem na oběd a lžíci, nakonec si namaže obličej krémem a jde ke snídani. Potom může odejít do školy. Celá rodina starostlivě chlapce vypravuje, všichni se podílejí na jeho odchodu do školy.  Pýcha z historicky výjimečného postavení rodiny se přenáší do péče o jediné dítě, na zdejší poměry velmi moderní, kterému všichni přejí lepší budoucnost.

Chlapec Rigzen Chospel, 9 let (chodí do 4. třídy)

Jeho tatínek je dělník, labour, to znamená, že chodí dům od domu a pomáhá s tím, co je potřeba. V domě žijí prarodiče, maminka s tátou a tři děti. Dcery chodí do státní školy.

Přestože rodina patří k velmi chudým, vypadá přirozeně celistvě a v obličejích se jim zračí klid a obrovská pokora. Chybějící hmotné zajištění tak vyvažuje veliká síla a mírumilovnost.

Soudržnost. To je první, co mě napadne, když se rodina usadí před nás. Toto seskupení, které vzniklo neorganizovaně, intuitivně, působí velmi pevně. Každý člen v rodině má své místo, svůj úkol, oddělenost a přílišná individualita by v krutých podmínkách nemohla fungovat. Všichni se podporují a přinášejí rodině jako celku nějaký užitek.

V Indii se samota, osamocení, natož vyloučení ze skupiny, považuje za nejhorší trest. Pokud se někdo ocitne sám, nebo se oddělí, spěchají mu ostatní na pomoc alespoň svojí přítomností a sdílením. Nemají-li co dát, dají alespoň sebe a svůj čas.

Ve většině domů nás od vstupních dveří okamžitě oslepí naprostá tma. Dům začíná chodbou, která není osvětlená, není vidět na krok, kupředu nás vede jen tenký proužek světla, který vychází z kuchyně, kam jsme zváni. Ani tady není většinou nic moc vidět. V temnotě probleskávají naleštěné nádoby, srovnané na policích, kterými je celá kuchyň vyplněna, některé se používají k uskladnění potravin (mouka, těstoviny, luštěniny, koření), největší mísy jsou nejstarší a už se nepoužívají, předávají se z generace na generaci – nejčastěji dostane nádobí dívka, která se vdává. Uprostřed kuchyně stojí kamna, vedle podpěrný sloup a nad kamny je komínový větrací otvor. Na nosném sloupu bývá omotané obilí či hrášek – podle sezony, je to nabídka bohům, aby zajistili dobrou sklizeň v příštím roce. V létě se vaří na malém plynovém dvoukolovém vařiči, v zimě naopak ve velkých kamnech, zdobených tepaným plechem, která zároveň tuto jedinou místnost v domě prohřívají, když venku dosahuje mráz i mínus třicet až mínus čtyřicet stupňů a tak rodina se shromažďuje po celou zimu právě tady, kde se podaří místnost vyhřát na asi 10 stupňů. Všichni zde také spí, krátce po té, co povečeří a jídlo je zahřívá v žaludku. Dříve se shromažďovali v jedné místnosti společně i se zvířaty, která vyráběla teplo.

Zimy jsou tady tuhé, s množstvím sněhu, které brání průchodnosti cest. Po dobu zimních měsíců – od prosince do února je také zavřená škola a jsou prázdniny.

Chlapec Rigzen Nurbu, 14 let (chodí do 8. třídy)
a chlapec Stanzin Thubstop, 9 let (chodí do 5. třídy)

Chlapec Rigzen Nurbu, 14 let (chodí do 8. třídy)
Jeho otec je řidič v Kargilu a často není doma.  Po škole Rigzen mamince pomáhá, nosí vodu a uklízí. Pak dělá svoje domácí úkoly a pomáhá s nimi i svému mladšímu bratrovi. V domě žije 6 lidí, včetně prapradědečka, kterému je 97 let.

a chlapec Stanzin Thubstop, 9 let (chodí do 5. třídy)
Jeho maminka se jmenuje Lhamo a je učitelkou v naší škole Spring Dales Public School. Nyní je doma s miminkem starým 1,5 měsíce.

Maminka může doma zůstat jen 3 měsíce a pak musí nastoupit zpět do práce. O miminko se bude starat její matka a zbytek rodiny. Mimina nosí látkové pleny, ale větší děti – jakmile se začnou pohybovat, nosí jen kalhoty, které se stále mění a perou, když je potřeba. Lhamo nám sdělila, že rodila doma, s pomocí matky, která je místní porodní bába. V rodině žije ještě Stanzinova sestřenice z vesnice Fokar, protože chodí do naší školy.

Většina domácností má jednu či dvě krávy pro mléko, ovce a kozy poskytují také další mléko, ale především srst, ze které ženy spřádají vlnu a muži tkají látku na výrobu zimního oblečení. Velmi důležitou surovinou od zvířat je také trus, kterým se topí v kamnech. Jiné zdroje na topení ve zdejší oblasti nejsou, protože v pouštní krajině není k dispozici dřevo. Slepice se zde nechovají, protože by je zadávili divocí psi a je tu také spousta lišek. Na políčkách se pěstuje pšenice, ječmen, brambory a hrášek, vegetační doba je zde ale velmi krátká, zhruba od května do srpna, úroda je velmi důležitá, protože se z ní musí vytvořit dostatečné zásoby na celý rok, především na zimu. V místních obchodech je i přes letní čas málo zboží, v zimě pak jsou cesty uzavřené sněhem až do konce dubna a v obchodě je pouze omezené množství trvanlivých potravin. Proto se v době sklizní, orby a setby schází na poli celé rodiny a to i včetně dětí, které nejdou do školy a také otců, kteří se na toto období uvolní z práce. Ráno děti vstávají brzy – kolem šesté hodiny, pomáhají donést vodu, či v kuchyni, modlí se a připravují se do školy. Kolem sedmé hodiny jde uličkami místní pastevec, který posbírá všechny kozy a ovce a vede je do kopců do hor na pastvu. Vrací se s nimi až večer kolem šesté, každé zvíře samo ví, kde bydlí a trefí do svého chlívka. Škola začíná až v 10 hodin, ale je potřeba vyjít včas, podle vzdálenosti, některé děti mohou jít každý den do školy i ze školy 1,5 hodiny.

Chlapec Sonam Gurmath, 9 let (chodí do 3. třídy)

Jeho maminka mu zemřela a otec se znovu oženil. Nyní žije v rodině ještě se svojí nevlastní tetou, která se stará o něj a jeho mladšího bratra.

Mají dům v blízkosti velkého modlitebního mlýnku, který je v noci osvětlen. Modlitební mlýnky se obchází zleva doprava a roztáčí se válec, ve kterém jsou schované papírové svitky, na nichž jsou napsány mantry s přáním lásky všem živým bytostem. Roztočením mlýnku se všechny modlitby uvnitř roztáčí a letí do všech koutů světa.

V rodině jsme přenocovali. Spali jsme na střeše, pozorovali nebe plné hvězd, které jsou tady tak blízko!… Chladný vánek nás hladil po tvářích. Před usnutím mi běžel hlavou dnešní večer, jak jsme hráli se Sonamem hry a jak je prožíval. Sonam je adoptivní dítě Jitky, byla z návštěvy dojatá. Chlapec se nejprve hrozně styděl, ale jak dostal plyšovou veveřičku, hned ji začal objímat. Během hry se s ní domlouval a prosil jí o pomoc, aby vyhrál. Plyšová hračka se mu okamžitě stala nejbližším společníkem a navázal s ní osobní vztah, jaký jsme jinde neviděli. Je to snad tím, že ztratil člověka nejmilovanějšího – maminku?

Ráno jsem vstala velmi brzy, v 6 hodin, šla jsem do kuchyně a s tetou jsme připravovaly snídani. Seděly jsme na zemi, nakrájela jsem květák a cibuli, ona v ruce zase rajčata.  V naprosté tmě začala syčet cibule, potom zavonělo masala koření, přidala květák a rajčata. Všechno vonělo, ale nebylo nic vidět, tápala jsem ve tmě jako slepec a čekala jsem, co bude dál – snad tady vaří zpaměti? Vtom se rozsvítilo malé bodové světlo – lampička. Po chvíli smažení zeleninu podlila vodou a nechala dusit. V době varu vzala velkou zlatou mísu, položila ji na zem uprostřed kuchyně, přesála do ní hodně mouky a přidala kypřicího prášku a pak pomaličku přilévala vodu. Rukou hnětla husté těsto. Do kamen přidala kravského trusu, dvě větve a zapálila. Po místnosti se rozlinula k mému překvapení velmi příjemná vůně! Nahoře nad ohněm byla malá plotýnka, která se pomalu zahřívala. Na zemi na prkénku potom rozválela placky, které na plotýnce rychle naskakovaly a dělaly bublinky. Po chvíli přišla Sonamova nevlastní matka a ve velkém válci utloukla slaný máslový čaj. Mezitím už byly hotové placky i dušený květák a mohli jsme snídat, bylo to výborné.

Asi za hodinu jsme vyšli ven a otevřeli chlívek, vyběhly kozy, a už netrpělivě čekaly, kdy se budou moci přidat na svoji každodenní cestu do hor na pastvu. Znenadání se objevilo stádo koz a ovcí a za nimi na konci honák, který je hlasitým syčením naháněl před sebou. Kozy z našeho domu se radostně přidaly k proudu a zrovna tak ty od sousedů a z dalších okolních domů. Všichni jsme rychle utíkali za stádem, ale brzy nám zmizeli z dohledu v klikatých uličkách. Za chvíli už byli vidět v dálce na protějších kopcích, jak stále míří nahoru.

Doma zůstaly pouze dvě kravičky a ty dostaly do mísy s vodou odpad z květáku, který jsem ráno krájela. Všechny suroviny byly pečlivě zužitkovány a nic nepřišlo nazmar.

Dívka Tsewang Dolma, 15 let (chodí do 9. třídy)

Žije většinou jen s maminkou, protože její tatínek a bratr pracují ve vzdáleném Lehu jako taxikáři. Jejich dům je jako jeden z mála ukrytý mezi stromy a má vlastní oplocenou zahradu – park, ve kterém malá Tsewang vyrůstala a hrála si. Rodina vlastní dvě krávy. Z jídel má Tsewang nejraději nudle chow mein.

Domy mají většinou jedno patro, chodí se i na střechu, která je plochá, mezi patry jsou schody – žebříky. Někdy jsou velmi vratké, z tenkých, křivých příček, a při cestě zpět dolů mě chytá závrať, protože se není čeho držet a cesta míří do tmavé propasti. Na střeše rodina v létě spí, slouží také k sušení sena pro zvířata na zimu nebo k sušení kravského trusu, kterým se topí v kamnech. Koláče trusu se suší i na zídkách a dalších místech na slunci, potom jsou naskládány pod střechu, v chodbě nebo na pavlači, aby byly k dispozici i přes zimu. Je-li u domu vidět svazek dlouhých větví z topolů, který se suší, jsou nachystané k použití na střechu.

Při návštěvách se snažíme dodržovat místní společenské zvyklosti, jako je například počáteční odmítání čaje i občerstvení, což se stupňujícím počtem návštěv se ukáže velmi výhodným zvykem, protože sladké mléčné jezero v žaludku už mi začíná nedělat úplně dobře. V některých domácnostech dostaneme také slaný máslový čaj, který se nejprve utluče v dlouhém válci. Reakce cizinců na tuto chuť bývají rozporné, ale mě velmi chutná. Dalším zvykem je nepřekračovat nízké stolečky, jídlo, náboženské předměty ani ležící osoby, a to proto, že chodidla se považují za nečistá. Neměla by ani směřovat k jiným osobám nebo kuchyňským kamnům, tady se vzhledem ke stísněným podmínkám dostáváme trochu do potíží, protože nohy by bylo potřeby hodit nejlépe někam za sebe, ale to se nedá samozřejmě dlouho vydržet.

Chlapec Stanzin Nima, 9 let (chodí do 4. třídy)
a chlapec Tsewang Tonrab, 6 let (chodí do vyšší školky)

Chlapec Stanzin Nima, 9 let (chodí do 4. třídy)
Jeho tatínek pracuje v Jammu jako řidič. Stanzin má rád chemii, fyziku a biologii. V domě žije babička, její dcera – matka dětí, dva bratři a také pradědeček, kterému je 87 let. Rád se stará o malého bratříčka a učí ho kreslit. Na věk pradědečka se doptáváme déle a nějakou dobu je nejisté, jestli je to dědeček nebo pradědeček a jestli mu náhodou není třeba 84 nebo taky 92. Číslice létají vzduchem a nakonec se ustálí na 87. Budeme tomu věřit, i když mám pocit, že to právě teď rodina tak nějak stanovila. Ještě více se divíme v rodinách, když se neshoduje věk ani u dětí, které máme v seznamu od školy a tak nevíme, jestli je školákovi 10 nebo 12, protože nakonec to neví asi ani on sám a ani nikdo v rodině včetně matky. Je to tak, ve zdejších poměrech se neeviduje, kdo se kdy narodil a kolik je mu let, není to důležité. Naopak se v rodinách smějí našim dotazům, na co tak usilovně hledáme nějaké přesné datum.

a chlapec Tsewang Tonrab, 6 let (chodí do vyšší školky)
Jeho tatínek slouží v armádě. Domů jezdí, jen když je práce se sklizní. Tsewangova rodina je velmi chudá, mají právě malinkaté kůzle s plyšovou srstí a tak si s ní děti rády hrají.

Na chodbě nalézáme zavěšenou hlavu dravce s pařáty, má sloužit k ochraně obyvatel domu před vším zlým.

Místnost pro hosty bývá pokrytá nejpěknějšími koberci, kolem stěn leží matrace nebo deky coby lůžka pro hosty, před nimi jsou nízké stolky, jiný nábytek ani jiné věci tu nejsou. Místnost je stále uklizená a připravená kdykoliv přijmout návštěvu. Spíme-li v některé rodině, jsme však v teplém létě zváni k přenocování na střechu, neboť místnost pro hosty obývají i hosté nevítaní  – štěnice, ukryté pod koberci.

V jedné z navštívených rodin nám vyprávějí, že děda, který už nežije, byl orákulum. Orákulum schopnosti se dědí v rodině ob jednu generaci, orákulum nosí meč a dokáže předpovídat budoucnost, není to ale věštec, každého, kdo za ním přijde, spíše vede životem. Dokáže běhat rychleji než auto, tancovat v ohni a sleduje každého, kdo nechodí v tradičním oblečení. Není radno pokoušet se ho fotit, protože se může rozzlobit a sebrat vám foťák. V každém případě vás dohoní.

Chlapec Stanzin Stanskyang, 6 let (chodí do 1. třídy)

Rodina má 5 dětí, 3 bratry, 2 sestry. Nejstarší děti už jsou samostatné na studiích – jedna sestra studuje v Lehu, jeden bratr je mnich a jsou mimo domov. Otec pracuje jako dělník ve vesnici blízko Kargilu. Občas jezdí domů. V domě nyní žijí prarodiče, tatínek s maminkou a dvě děti.

Stanzin to má do školy hodně daleko, je z vesnice nejmladší a ostatní děti se pro něj stavují, aby nechodil sám. Mají prostornou, tmavou kuchyň.

Zdroje vody bývají od domů vzdálené a děti ji pomáhají nosit domů v malých kanystrech. Údolím hor protéká říčka, která vzniká táním sněhu a ledovců z vysokých hor, jinak v oblasti vůbec neprší. Místní obyvatelé vodu rozvádí důmyslnými kanálky skrze vesnici a na svá políčka a tvoří tak v kamenité krajině krásné zelené oázy. Kanálek, který vede vesnicí a má postranní žlábky mezi políčka, je u každého východu ucpaný hadříkem a kamenem, rodiny jsou domluveny, který den si která rodina může otevřít svoji hrázičku a pustit vodu na své políčko. Vodou se doma šetří – k umytí máme k dispozici malý kyblík, ze kterého si můžeme omýt obličej, vyčistit zuby, a to buď nad malým lavorkem nebo voda zůstane na zemi, kde vyschne. Snažíme se provést očistu co nejúsporněji. Vidíme-li ráno děti, jak z daleka nesou vodu v tenkých rukách pro celou rodinu, neodvážíme se plýtvat.

Ve vysokých horách čas ubíhá jinak, než jsme zvyklí. Těžko se dýchá, tělo má práci s tím, aby se vyrovnalo s nedostatkem kyslíku, musíš se pohybovat pomaleji, snadno chytíš virózu, máš zažívací potíže, necítíš hlad, v prvních dnech bojuješ s bolestí hlavy, bolestí v krku, na plicích, s nateklými sliznicemi, nemůžeš spát, buší ti srdce vysokou rychlostí a podobně. Všechno tě nutí zpomalit. První týden je očista těla i duše od toho, s čím jsme přijeli z domova. V mysli zůstane jen to, co je podstatné a získáš nadhled na problémy, které se doma zdají neřešitelné.

Blížíme se k poslední rodině dnešního dne a nohy mi těžknou čím dál víc, každý sebemenší kopeček zvládám s vypětím posledních sil, lapám po dechu. Jsem poslední, skupina se mi vzdaluje a tak zkouším přidat do kroku a klopýtám, abych je neztratila z dohledu. Konečně jsme v kuchyni. Usedám a vzápětí padám na zem, zavírám oči, okamžitě spím. Bolí mě v krku, třese mnou zimnice, únava a vyčerpání. Tady nic nevyfotím, došly mi síly…